POVÍDKA – Komisař Dick zasahuje

Teplé červnové dny a noví přátelé rozproudili Dáše krev, to tam je zádumčivé posedávání doma. Rozzářená Dagmar se nese Pohořelcem jako baletka. Taneční krok doprovází jemný cinkot lahví v síťovce. Dvě sedmičky Pinot Grigio z regionu Alto Adige pro obzvlášť milé návštěvy. U sochy sv. Jana Nepomuckého jako obvykle zavelím stop a pečlivě pročítám pesemesky na podstavci. Dáša nastavuje tvář sluníčku a trpělivě čeká. Vrtím ocasem, mám z ní radost. Pro ztepilého flanderského bouviera, arbitra elegance, co všude udává tón, není horšího doplňku než skleslá ženská, která shrbená a s hlavou sklopenou proletí přes náměstí, jen aby už byla doma, všem z očí.     

     „Čau krásko,“ volá na Dášu mladičký zedník z nejvyššího patra lešení na Kaunicově paláci. „Nechceš ke mně nahoru? Mám tu krásný výhled,“ dodává s pohledem upřeným do hlubokého dekoltu letních šatů. Jo, kamaráde, aby ses nedivil, perspektiva umí být šálivá. Z té výšky vidíš štíhlounkou Dášu s čerstvým přelivem a tváří schovanou za slunečními brýlemi jako mladé děvče. Padesátnice Dáša se polichoceně chichotá, přehodí síťovku z ruky do ruky, až to cinkne a pravačkou mává svému vysoko postavenému ctiteli.

     „Jen se na tu nestydu koukněte, jak se producíruje.“

     „Ta hází očima po každém mužském. Jak vidí chlapa, natřásá se, jako by jí bylo dvacet.“ Před pohořeleckou Žabkou, koloniálem pro Prahu 1, stojí hlouček žen. Knihovnice slečna Dvořáčková, paní Němcová, majitelka mého nejlepšího nepřítele kocoura Felixe a Dášina sousedka Stáňa Řezníčková. Ano, vzpomínáte si dobře, právě tahle Stáňa, která Dáše před několika měsíci odloudila ctitele Karla. Intelektuální hovory nad šálkem čaje v prvním patře vyměnil za opulentní tříchodové hostiny v přízemí.

      „Zas táhne flašky, dejte na mě, je to notorička,“ syčí Stáňa. Pomlouvá Dášu při každé příležitosti. Ač v soutěži o Karlovu přízeň sokyni na hlavu porazila, obává se, že její vítězství bude mít jepičí život. Karel, kdykoli potká Dášu, nasadí psí oči. Stáňa tiskne rty k sobě, vraští obočí a její masité tváře zbrázdí dvě ohavné vrásky. „Kupuje si chlast jinde, aby to neprasklo, ale když se namaže.… “ Stáňa významně mrká, jako že by měla co povídat, ale nebude, protože je dáma. Na mou duši na psí uši, žádná dáma – nactiutrhačná štěkna! 

     „Ze sklepa vinárny U Lorety se ztrácí víno. Představte si, z deseti lahví Chateau Neuf du Pape je polovina pryč. Musí to být někdo z domu, protože prázdné flašky se našly v naší zamčené popelnici. Pakáž zlodějská.“  Stáňa v rozhořčeném gestu dloubne Karla do žeber, „No, řekni něco, Karle.“ Karel sice kývne hlavou, ale neví kam s očima. V kroužku hradčanských drben se necítí volně a navíc ho sužuje obava, že kolemjdoucí Dáša pochopí, koho má Stáňa tou pakáží na mysli.

     „Závislost na alkoholu je strašná věc. Všechny zábrany jdou stranou,“ pronese bachařským tónem paní Němcová, bývalá družinářka. „A co policie? Nahlásili ty krádeže?“

     „Jestli to vyšetřuje Veselý,“ křižuje se slečna knihovnice, „tak se ničeho kloudného nedoberou.“ Městský policista strážmistr Veselý není mezi postaršími hradčanskými obyvatelkami příliš oblíben, vadí jim jeho shovívavý přístup k provinilcům.

     „Ten chytrák akorát poradil, ať si dají na sklep lepší zámek,“ souhlasí Stáňa, „Co taky čekat, když je jedna ruka s–,“ kývne hlavou směrem ke vzdalující se Dáše. „Karle, jdem, jinak nám u Kšány vyprodají nejlepší kusy.“ Kvůli Karlovi jezdí Stáňa pro maso k vyhlášenému řezníkovi až do Břevnova, což neblaze dopadá jak na stav jejího konta, tak na číslici, která naskakuje na osobní váze. Řekl bych, že vedle žárlivosti jsou to právě tyto dvě skutečnosti, které plní její srdce záští.

     Dáša předstírá, že nic neslyší, ale záda, která nastavuje pomluvám, jsou den ze dne rozpačitější a chůze přes Pohořelec zase začíná připomínat úprk.

    „Zámek je bezpečnostní, všechny plaňky neporušené. Osobně jsem je očuchal. Nechápu, jak zloděj do vinárenského sklepa vnikl,“ referuji na shromáždění expertů. „Ke všemu Dáša našla dvě prázdné lahve na našem prahu. Od Chateau Neuf du Pape. Naštěstí je odnesla do veřejného kontejneru na sklo.“

      „Myslíš, že to byla past?“ Vypoulená očka mopse Puga přímo lezou z důlků.

     „To je jasný jako facka, někdo chce Dášu dostat do maléru. Škoda narůstá, brzo půjde o trestný čin.“ Dobrman Richard štěká úsečně a velitelským tónem. Má to odpozorované od svého pána plukovníka Matyáše, policejního rady. Říká se, že pes je zrcadlovým obrazem svého pána. U dobrmana to platí dvojnásob. Rád uznávám, že Richard je odvážný, sebevědomý a přitom ochotný následovat vůdce. Výtečně se hodí pro práci u policie nebo v armádě. Co však postrádám je jistá lehkost bytí, ten snaživec vůbec netuší, co je nonšalance.

     Ctihodný Pug nejenže sdílí moje názory, jde dokonce dál – Richarda posměšně nazývá komisařem Dickem. Richardovi, zvyklému na pánovu anglickou výslovnost Ríčrd, zdrobnělina nevadí. Coby úzce specializovaný expert technického zaměření nemá ponětí, co výraz dick označoval v době Shakespearově. Dokonce ani Blančino upejpavé chichotání v něm nevzbudilo podezření.

      „To víme taky, ty mistře prostopravd.“ Bloodhound Blanka cení zuby. Jako těžce pracující proletářka chová k represivním složkám státu odpor. Její majitel, metař pan Brůha, musel zaplatit mastnou pokutu za vozík s odpadky zaparkovaný před vchodem do poslanecké sněmovny.

     „Jenže vědět ještě neznamená prokázat,“ mávne packou Richard. „Policie často ví, ale když chybí důkazy, nemůže konat.“

      „Tak něco kloudnýho navrhni, Dickie,“ zakření se Pug. Spoléhá se, že Richard ve zvrásněných záhybech jeho tváře úsměšek neodhalí.

     „Je nutné objekt hlídat a pachatele přistihnout při činu.“

     „Jak prosté, milý Watsone, nechceš nám, laskavě, prozradit, jak to máme udělat?“ Pug hází opatrnost za hlavu, z jeho slov zcela nepokrytě čiší pohrdání.

     „Má pravdu, jinak to nepůjde,“ zastává se Blanka Richardova nápadu. „Dnes v noci to za vás pohlídám.“ Šlechetná nabídka. Blanka ví, že ani jeden z nás nemá šanci se nenápadně vytratit. Richard bydlí až v Dejvicích, náš byt Dáša na noc zamyká a obézní starouš Pug se dobrovolně z britské ambasády nehne.   

     Během ranní procházky nedočkavě vyhlížím pana Brůhu s Blankou. Konečně slyším známé skřípění nenamazaných koleček, ale co to? Obvykle volně pobíhající Blanka kráčí s hlavou svěšenou přivázaná k vozíku prádelní šňůrou. Tady končí veškerá psina!

     „Měls pravdu, víno krade Řezníčková. Vysadí okénko do sklepa, nasouká se napůl dovnitř, háčkem navleče oko na hrdlo flašky a opatrně vytáhne ven. Dosáhne akorát na polici s Chateau Neuf du Pape.“ Blanka krabatí čelo a uhýbá krhavýma uslzenýma očima.

    „Co se stalo, proč jsi ji nezajistila?“ V rozčilení upadám do Richardovy policejní dikce.

    „Měla pepřák,“ hlesne Blanka lakonicky. Zdržím se jakékoli poznámky. Sám schován v pohodlném pelechu nemůžu Blanku kritizovat.

     Utekl jsem, nešlo to jinak. Z večerního venčení se Dáša vrátila sama. Srdce mi pukalo, když ještě v deset večer běhala po Hradčanech a volala: Oskare, ty mizero, vylez! A později: Oskárku, zlatíčko, večeře!

     Zalezlý hluboko v křoví vyhlížím Řezníčkovou. Trochu mě mate, že v podrostu nejsem sám. Nedaleko mě se krčí pan Tománek, majitel pojízdné prodejny hot dogů. Pana Tománka mám tuze rád. Kdykoli se s Dášou u jeho stánku zastavíme na trochu sousedského popovídání, dostanu pamlsek. Mrzí mne, že Dáša se chová odtažitě – asi žárlí. Dáše totiž pan Tománek žádné prasklé párky nenabízí. Čekám marně, Stáňa si dala pauzu.

      Trest mě neminul. Potupně vlečen na vodítku potkáváme Řezníčkovou, jak na rohu Loretánské ulice naslouchá litaniím okradeného vinárníka. Přitisknu uši k hlavě, cením zuby a vrčím.

     „Držte tu bestii pořádně,“ utrhne se na Dášu vinárník. „Kdo to kdy viděl, takhle se sápat na slušný lidi.“

       „Co se divíte, jaký pán, takový pes,“ špičkuje Řezníčková.

      „Já ti dám slušný lidi,“ vrhám se vpřed, ale Dáša svírá vodítko pevně. Jsem odvlečen a potupně přetažen přes zadek.

      „Má nervy na pochodu,“ komentuje událost Blanka. „lidi ji přestávají zdravit. Obávám se, že Řezníčková dosáhne svého.“ Cítím se pod psa, Dagmar jsem ochránit nedokázal.

     „Zdravím vespolek.“ Plukovník Matyáš s Richardem vzorně pochodujícím u nohy. „Krásný den, že? Ríčrde, sedni,“ chystá se zapříst hovor. S Dášou se sice formálně nezná, ale doufá, že je pan Brůha představí. Ten se jen mračí, má své zkušenosti. Podáš policajtovi prst…

     „Vypadá to, že jste oba ve psí,“ komentuje Richard moje a Blančino ponížení.

     „Přestaň žvanit, ty buržoustskej fízle. Rozdávat hraběcí rady a dřepět doma v teple, na to tě užije. Di se vycpat.“ Než Richard stačí Blance odpovědět, jeho pán se loučí a rázují spolu pryč.

     Ticho Loretánského náměstí rozřízl jekot hasičské sirény. Rozespalí občané nevěřícně zírali na dámské nohy a kypré pozadí, trčící ze suterénního okénka vinárny U Lorety. Dáma sama od pasu nahoru vězela v prostoru za zdí, kopající nohy a přidušené skřeky vydávaly svědectví, že to nejde ani tam, ani zpátky. Hasiči rozšířili otvor a osvobodili zmučenou Stáňu. Dvě láhve Chateau Neuf du Pape a kapesníček s Dášinými iniciálami pohozený ve sklepě objasňovaly účel noční výpravy. Těm, co se nedovtípili, poskytl vysvětlení pan Tománek, který Stáňu objevil a zavolal složky záchranného systému. 

     „Vidíš, co já?“ šťouchla do mě Blanka. Sledoval jsem její pohled k trhlinám na černých legínách. Jasné stopy po psích zubech. „Richard. Tamhle, v tisech, za sochou Beneše.“

       „To se ti vážně povedlo,“ Blančino smělé oko poprvé patřilo na Richarda s jistým zalíbením, „fakt dobrý.“ Richard se radostí zapýřil, udělat dojem na Blanku není jen tak.

     „Co teď? Trefíš domů?“ Richard stáhl ocas, došlo mu, jak to schytá. „Víš co, pojď k nám. Dáša tě nevyžene a ráno tě předá. Před ní tě trestat nebudou.“  

      Čekáme, až plukovník Matyáš dorazí do práce. Dáša v květovaných letních šatech a bílých sandálcích vypadá k sežrání. Spatřit ji takhle Stáňa, trefí ji šlak. Naštěstí Stáňa sedí na služebně městské policie a sepisuje přiznání.

     Přijíždí naleštěná Octavia Superb. Pod přísným pohledem se Richard přímo scvrkává. Ale je tu Dáša. Štěbetá, jaký je Richard úžasně vychovaný a strašlivě milý pejsek. Pod kobercovým náletem úsměvů a lichotek by se vzdal i Napoleon zkřížený s Wellingtonem, natož plukovník od policie. Líbá Dášinu ručku, hází klíčky od auta dozorčímu a zve nás všechny na ranní kávu. Za chviličku sedíme u venkovního stolečku, kolem procházejí místní obyvatelé a zdaleka pozdravují Dášu. Tím horlivěji, čím déle dopřávali sluchu Stániným nejapným pomluvám. Slunce září, svěží ranní vzduch chutná po šampaňském, loretánské zvonky vyhrávají, lidé i psi se na sebe usmívají. Jediný, komu se kaboní tvář, je pan Tománek. Tlačí svůj vůz s prodejnou hot-dogů na stanoviště před Hradem a přemítá o nespravedlnosti světa. Kdyby osud měřil podle zásluh, neseděl by u stolku s Dášou plukovník, ale on!            

Líbila se vám povídka? To máme radost! Napište si o nové povídky. Jakmile budou zveřejněny, pošleme vám upozornění přímo do vašeho mailu.