Povídka Konec aristokratky

I.

     „Vážně si o ni dělám starosti,“ povzdychne si Jêrome, se kterým ležím pod venkovním stolkem malostranské kavárny s bizarním názvem Booze. „Už týden jsem Madonnu Biancu ani nezahlédl, přesně od šestého června a dnes už máme třináctého.“

      Ačkoliv Jêrome hovoří velmi naléhavě, neposlouchám ho. Nebudu si kazit pěkné červnové ráno podružnostmi. Raději přemýšlím o lidském jednání, které tak často postrádá jakoukoli logiku. Nazvat denní kavárnu s bílými stolky a židlemi opatřenými roztomilými růžovo-bíle pruhovanými polštářky Nalejvárna či Vypíjenda nebo dokonce Chlastárna – to dokáže jen homo sapiens. Stejně tak nechápu, podle jakého klíče volí členové pražského diplomatického sboru svoje psí miláčky. Jêrome, francouzský buldoček se jménem řeckého původu, bydlí v rodině šéfa Italského kulturního centra, zmíněná Blanka je zase anglický bloodhound z německé ambasády. Nebylo by vhodnější, aby Italové chovali italské chrtíky a spinony, kdežto Němci se věnovali německým dogám, ovčákům či třeba dobrmanům? Taková neukázněnost zavádí národní reprezentaci vepsí!

      „Určitě se jí muselo něco stát,“ hučí do mě Jêrome, „určitě něco strašného.“

      „Přeháníš,“ odseknu. Je to nezdvořilé, ale po dlouhých týdnech omílání jediného tématu, jakékoliv řeči o Blance prostě nesnáším. Kdo má pořád poslouchat, jaká je elegantní a vznešená a na jak vysoké společenské úrovni se pohybuje. Prý stoluje se svým pánem na bělostném damašku a dokonce s ním spí v jedné posteli. Jenže s tím má teď Blanka konec! Její pán, pověřený dočasným vedením ambasády, byl po šesti měsících převelen do Kataru. Sbalil si kufry a zmizel. Bez Blanky. Pod záminkou, že pes by mohl být v muslimském státě považován za diplomatické faux paux, nechal Blanku, tedy pardon, urozenou Blanche, na krku novému velvyslanci.

     „Takhle to dál nejde, musíme něco podniknout,“ nedá si pokoj Jêrome.

      „A co chceš, prosím tě, dělat? A vůbec, požádala tě snad o pomoc?“ Snažím se dostat ho packami na zem. Jeho obdiv k Blance je, bohužel, výhradně jednostranný. Aristokratka Blanche, Chien de Saint Hubert – svatohubertský pes, plebejského Jêroma přehlíží. Jednou ho přede mnou nazvala zakrslým řeznickým cvalíkem. Zlá větička narážející na vyšlechtění plemene francouzských buldočků z bulldogů malého vzrůstu. Ostatně ani ke mně se nechovala vždy taktně, zdůrazňujíc, že bouvieři jsou plemeno pracovní a poměrně nové, datující se do devatenáctého století. Na rozdíl od bloodhoundů, parforsních honičů a limierů, jejichž původ lze vystopovat až k opatství Svatého Huberta v sedmém století. S Vilémem Dobyvatelem se dostali do Anglie, kde byli šlechtěni jako blooded hounds, zkráceně bloodhounds. Ještě teď se mi ježí srst na zátylku, když si vzpomenu, jak mě ta nadutá čubička poučovala, že bloodhound znamená pes čisté krve a s krvežíznivostí nemá nic, ale vůbec nic společného. Mohla si tu přednášku ušetřit, tohle jsem pochopil už tenkrát, když jsme na Petříně společně stopovali divokého králíka. Čich má Blanka výtečný, to musím uznat. Stopu sleduje naprosto bezchybně. Ale ty konce! Když jsme nebohého ušáka dostihli, místo aby mu milosrdně prokousla hrdlo, olízla mu čumák. Ten ubožák z toho omdlel strachy! Škoda slov. Blanka se ráda honosí příslušností k vysoké šlechtě, ale její pojetí zásady noblesse oblige – vznešenost zavazuje, mi připadá prázdné a falešné.

     „Oskare, ty mne vůbec neposloucháš,“ zlobí se Jêrome. Je opravdu znepokojený, netopýří uši umístěné vysoko na hlavě má vztyčené a krátký čumák starostlivě nakrčený.  Pohledem se omlouvám a slibuji, že se polepším.      

      „Nový velvyslanec má tři děti a tři kočky,“ běduje Jêrome. „Co si, gentilissima Bianca, v takové domácnosti počne? Obávám se, že přizpůsobit se bude pro ni náročné.“

      „Nezvládla to, úplně to zpackala,“ informuji ho.

      Jêrome sebou cukne: „Takhle o Biance nemluv, zapomínáš, že je to velká dáma.“ Tváří se tak pohoršeně, že mne přejde chuť mu vyprávět o Blančiných nejnovějších poklescích. V jeho bezbřehém obdivu shledávám odraz maloburžoazní fascinace vysokou aristokracií. Bude lepší, když Jêromovi zatajím, jak nelichotivě nová paní velvyslancová okomentovala podrápané čalounění lenošek a otrhané brokátové závěsy v reprezentačních salonech. Z Dášiných poznámek jsem pochopil, že Blančiny dny na německém výsostném území jsou sečteny. Velvyslanec marně přemlouval svoje zaměstnance, aby se některý Blanky ujal. Ani přislíbená finanční odměna nepomohla.

      „Nejsem padlej na hlavu. Za tisíc éček si tuhle rozmazlenou vobludu na krk neuvážu. Víte vůbec, co toho takovej hafan sežere?“ prohlásil vrchní zahradník. Vedoucí protokolu a první tajemník formulovali svoje odmítnutí sice diplomatičtěji, ale stejně definitivně. Jen strach z negativní publicity zabránil ambasadorovi dát Blanku odvézt do psího útulku. Ta ostuda, kdyby se to provalilo! 

     „Z balkonu sleduju německou ambasádu už kolik dní. Carissima Bianca nikde. Jsem zoufalý, už mi ani nechutná. Musíme zjistit, co se děje!“ Podsadité tělo s několika kilogramy nadváhy se rozčilením třáslo. Pochopil jsem závažnost situace – žrádlo je Jêromovi vším a pohyb zrovna nemiluje. A teď nežere a dobrovolně chce vyvinout značnou tělesnou aktivitu. Přece nenechám přítele ve štychu!

     Mrknu, co se děje nad stolkem. Dopolední kávu už vypily. Naštěstí je Dagmar natolik zabraná do hovoru se signorou ředitelovou, že bude snadné nepozorovaně zmizet.

II.

     Můj starý trik, jak se dostat na nepřátelské území, opět perfektně zafungoval. Schováni pod velkou dodávkou z prádelny jsme s Jêromem pronikli průjezdem Lobkovického paláce až do zahrady. Schovali jsme pod větve letitých tisů.

      „Jak se dostaneme dovnitř?“ zašeptal Jêrome. Naštěstí jsem nemusel odpovědět. Z dřevěné zahradnické kůlny ve vzdálenějším konci zahrady se ozvalo tiché zakňučení. Blančin výtečný čich nás okamžitě odhalil.

     Kůlna byla samozřejmě zamčená, ale při bližší obhlídce jsme zjistili, že severní stranu přístřešku zub času notně ohlodal. Společným úsilím se nám podařilo prohlodat se napůl shnilými prkny dovnitř. Štvalo mě, když Jêrome ztrácel čas nadbytečným výzvami, aby Blanka neztrácela naději, že ji cobydup zachráníme. Někteří jedinci si zkrátka libují v pronášení prostopravd.

     Uvnitř na nás čekala dvě nepříjemná překvapení. Málem bych Blanku nepoznal, jak byla vyhublá. Přestože miska stojící opodál přetékala žrádlem. Jenže vznešená komtesa zvyklá na lahůdky jako je hovězí consommé nebo kuře à la bažant se k psím granulím nesnížila. Druhý problém byl, že ji uvázali na řetěz, naštěstí pomocí koženého obojku. Pokynul jsem Jêromovi, ať se do řemínku pustí. Místo aby se do něj pořádně zakousl, spustil vodopád omluv, že tedy s dovolením a jestli se illustrissima neurazí…

     Přerušil jsem Jêromovy litanie: „Šetři dech a hryzej!“  Bohužel, Jêromův výrazný předkus potřebnou operaci nevhodně zdržoval. Odstrčil jsem ho, nalehl Blance na záda a několika dobře umístěnými stisky obojek překousl. Blanka vzorně spolupracovala. Ani necekla. A nevšímala si Jêromova žárlivého blekotání o pobuřující intimitě našich těl během zákroku. Musím přiznat, že díky těmto žvástům mi Blančino přirovnání Jêroma k hokynáři přestalo připadat nepatřičné. Jestli něco nesnáším, tak úzkoprsou maloměšťáckou morálku!

      Bylo jen dobře, že jsem to nenechal na tom šaškovi. Sotva obojek povolil, zaskřípaly dveře a v průzoru se objevila temná postava. Nezkoumal jsem kdo to je a co chce, šipkou jsem se příchozímu vrhnul pod nohy a protože to nečekal, podařilo se mi ho porazit.   

     „Prrcháme prryč, prrestissimo!“ zavelel jsem. Znovu jsme zmizeli v příšeří starých tisů. Povalený člověk, mimochodem byl to sám vrchní zahradník, s nadávkami vstal a vydal se pro posily.

       Co teď? Brzy začnou prohledávat celou zahradu. Průjezdem se z paláce nedostaneme a tepaný plot kolem zahrady je vysoký, s kamennou podezdívkou a ostrými železnými hroty nahoře. Byl jsem v koncích.

      Naštěstí se v Blance probudily vlastnosti, které z nás aristokratů dělají elitní třídu. Sice sotva stála na nohou, rosolovitých po dlouhé absenci pohybu, ale mozek jí nezměkl.

      „Vím kudy ven, je tu tajná chodba.“ Vedla nás do nejzazšího kouta zahrady k čemusi, co vypadalo jako vchod do sklípku. Spojenými silami se nám podařilo odstrčit dřevěný poklop. Z temného tunelu vytesaného do pískovcové skály vanul pach vlhké hniloby. Vlezli jsme dovnitř. Pochod klikatící se a stále se zužující chodbičkou nám připadal nekonečný, i když šlo jen o pár metrů. Ta úleva, když se za jedním ohybem objevila skvrna denního světla.

      Vítězně jsem zaštěkal: „Jsme zachráněni!“ Jenže opak byl pravdou – vyústění chodby do bývalé Lobkovické zahrady, nyní nedílné součásti Petřínských sadů, překrývala pevná kovová mříž zevnitř zabezpečená velkým visacím zámkem. Marně jsme na ni útočili, nepohnula se ani o chlup.

      „Zkusíme se podhrabat,“ navrhla Blanka, „vyhloubíme pod mříží otvor, kterým se Jêrome protáhne ven a přivolá pomoc.“ Moc jsem tomu nevěřil, ale lepší návrh jsem neměl. Začali jsme hrabat, leč marná snaha. Jen jsme si ubrousili drápy do krve.

     „Vrátíme se,“ fňukal Jêrome. „Hlavu nám přeci neutrhnou. Pořád lepší než tu zahynout hladem a žízní.“

     Nám dvěma se asi nic moc nestane, ale co bude s Blankou? Na to ten hrdina ve svém strachu nepomyslel. „Nikdy! Toho Bohdá nebude, aby flanderský bouvier z boje utíkal!“

     „Má pravdu, vzdáme se,“ souhlasila s Jêromem Blanka, „nechci, aby se vám kvůli mně něco stalo.“

     „Žádný rytíř by neváhal za tebe položit život, má paní!“ vyštěkl jsem. Podařilo se mi přitom zachovat natolik vážnou tvář, že Jêrome zesinal. Rytířské ctnosti mu v té chvíli byly naprosto ukradené.

     Unaveně se ušklíbla: „Nepleteš si trochu století, můj milý Lancelote?“

     Ocasy stažené, vraceli jsme se ke vchodu do sklípku. Ale ten byl zavřený a pevně zajištěný. Marně jsme na něj skákali, marně jsme ze všech sil štěkali. Ticho, nikdo se neozval, nikdo nám neotevřel.

     „Jestli mám zahynout, tak na denním světle,“ vzlykla Blanka. Její aristokratický klid a sebeovládání narazily na své limity. Dostat ty dva zpátky k zamřížovanému východu na Petřín bylo náročné, oba sotva pletli nohama. Jêrome strachy a Blanka vyčerpáním. Ještě chvíli jsem se pokoušel někoho přivolat. Marně. Složili jsme se do jednoho klubka těsně u mříže. Blízkost druhů v nesnázích byla útěšná, ale kdybych mohl, vybral bych si pro svoje poslední okamžiky jinou společnost než Jêroma trpícího plynatostí nebo vydatně slintající Blanku. Taky bych si dokázal představit malebnější scenérii, než výhled skrz mříže na zahnívající kupu plevele. Jak plynul čas, výrazně se oteplilo. Trápila nás žízeň. Už jsem neštěkal, v krku mi vyschlo tak, že bych nevydal hlásku. Stejně by to bylo k ničemu. Tíha zoufalství mne zavalila. Zavřel jsem oči, a pokoušel se spát. Kéž by se mi podařilo umřít ve spánku.

     Najednou Blanka zpozorněla a mátožně zvedla hlavu. Že by její skvělý nos něco ucítil? Za chvilku jsem ten pach začal vnímat i já. Připadal mi povědomý, ale jak jsem byl ztrápený, nedokázal jsem si ho zařadit. Zaskřípalo nenamazané kolečko. Ten zvuk přeci znám! Tak vrže vozík pana Brůhy! Za chvíli se v průzoru objevil i samotný pan Brůha s dvoukolákem vysoko naloženým plevelem.

      Snad si vzpomenete, pana Brůhu jsem vám už kdysi představil. S rizikem, že se opakuji, musím zdůraznit, že jde o muže s největším pesappealem v okrsku Hradčan. Zachránil nás neodolatelně vonící pan Brůha. Člověk, který rozhodně nemarní svůj čas přílišnou hygienou či nadměrně častým praním. Metař Brůha s kapsami plnými pochoutek, o které se nezištně dělí se všemi psy v širokém okolí. A že to jsou nějaké pochoutky! Pan Brůha si po večerech přivydělává v hostinci U Černého vola mytím nádobí, má tedy možnost zachránit velezajímavé zbytky. Rád přiznávám, že i kdyby se pan Brůha vykoupal v dezinfekci a vylil na sebe celou láhev Acqua di Gio či jiného podobného smradu, voněl by mi v té chvíli neméně božsky.

     „Chuďátka moje, jak šte še tam doštali?“ ulevil si, ale pak už neztrácel čas planým řečněním. Zapřel násadu své lopaty o zeď a na třetí pokus mříž vypáčil. Strhl z hlavy kdysi snad bílou plátěnou čapku a vyrazil ke studánce Petřínka pro vodu.

   „Jen bumbej Oškárku a ty taky Blanyško,“ šišlal bezzubými ústy. Přehřátého Jêroma tou blahodárnou tekutinou celého polil. Účinek byl okamžitý, ani živá voda by nepomohla lépe!

III.

     Pan Brůha byl na Hradčanech a Malé Straně vždycky populární, ale jeho metařský vozík tažený  Blankou vejde mezi místní nesmrtelné legendy.  Jsa ujištěn vrchním zahradníkem předmětné ambasády: „nekecám, toho zatracenýho čokla si fakt můžete vodvíst“ ubytoval bezprizorní Blanku ve svém skromném obydlí v paláci U Kauniců. A to přesto, že mu ten přející český zaměstnanec cizí velmoci zatajil možnost získat s Blankou i finanční odměnu ve výši jednoho tisíce euro.

      Blance nastaly nové časy. Celé dny tráví venku, doprovází pana Brůhu po jeho úklidové trase a ve strmých malostranských uličkách mu pomáhá s naloženým vozíkem. Po skončení pracovní směny smí Blanka proslídit celý Petřín. S jejím pacifistickým přístupem nepředstavuje pro zdejší drobnou zvěř či ptactvo žádné nebezpečí. Aby volně pobíhající mohutný bloodhound neděsil neinformované návštěvníky parku, vyrobil jí pan Brůha postroj s velkým nápisem: „Menuju se Blanyčka a sem moc hodná.“  Inspekce parku obvykle končí v mateřské školce v Hellichově ulici. Místní drobotina po obědě ochotně uléhá do postýlek, protože až se vyspinká, přiběhne roztomilá Blanička a bude legrace.

     Jêrome si dělal naděje, že se změnou společenského statutu se změní i Blančiny city, ale přepočítal se. Jestli aristokratka Blanche toho malého buržou poměrně vlídně přehlížela, tak pracující proletářka Blanička dává třídní nenávisti volný průchod. Inspirována učením Vladimíra Iljiče prosazuje vítězství proletářské revoluce i násilím. Po zvláště bolestivém kousanci do zadku přesměroval Jêrome svoji pozornost ke krasavicím výhradně ze své společenské třídy a konečně došel zaslouženého uznání.  

Líbila se vám povídka? To máme radost! Napište si o nové povídky. Jakmile budou zveřejněny, pošleme upozornění přímo do vašeho mailu.