Detektivní novela Pozlacená klec

Pozlacená klec – ukázka

V duchu se ještě zaobíral informacemi od patologa, když si opět přisedl ke dvojici pod vrbou. I když mlčeli, vycítil, že mezi nimi panuje jisté souznění. Nepatrně se k sobě nakláněli, v Katčiných očích zachytil stopu oživení. Koláček měl oči zakryté slunečními brýlemi, přesto Daněk postřehl, jak mu těkají ze strany na stranu.

„Tak pane doktore, retro historky mám sice rád, ale nastal čas začít skutečně pracovat. Proč jste se záchrankou zavolal rovnou i policii? A bez vytáček, prosím!“ Myšlenky na pivo a dovolenou vytěsnilo soustředění na práci. Tak jako vždycky na počátku nového případu Daněk pociťoval lehké vzrušení z lovu.

Změna tónu Koláčka nevylekala, byl natolik ostřílený, aby ji čekal. Chvíli váhal, ale pak vypálil svou bombu: „Leona se mi minulý týden svěřila, že se obává o svůj život.“

Zašustil papír, Katka mimoděk sklapla svůj zápisník. Vysloužila si tím Daňkův přísný pohled – ty přece máš být neviditelná!

„Ale? A řekla vám, koho se bojí?“ obrátil se zpět k právníkovi.

„Naznačila, že jde o člena rodiny.“

„Co jste jí na to odpověděl?“

„Snažil jsem se ji uklidnit, přišlo mi to naprosto absurdní. Mýlil jsem se snad, pane poručíku?“

Kapitán Daněk neodpověděl, nehodlal podávat žádné informace. Do paměti si ale uložil, že by měl zjistit, proč si k preciznosti vycvičený právník plete služební hodnosti. „Nedočkaví dědicové?“ nadhodil. Koutkem oka zachytil pohyb bílé záclony v okně v přízemí. Zahlédl hlavu ženy s velmi světlými vlasy.

„Vyloučeno, jak je znám naprosto vyloučeno. Taková slušná rodina…“ Daňkův společník si poposedl a zašoupal nohama. Podrážka pevných kožených bot, tak nevhodných do horkého letního dne, zaskřípala na drobných bílých kamíncích rozprostřených pod vrbou.

„Možná na tom něco bylo, když chtěla změnit závěť. Dnes jste přeci přijel kvůli poslední vůli, je to tak?“

Doktor Koláček krátce zaváhal, než přikývnul. „Závěť už změnila několikrát, ale vždycky šlo jen o nepodstatné úpravy. Víte, Leona se maličko nudila, neměla tady žádné přátele ani známé. Bavilo ji pošťuchovat nejbližší, ukazovat jim svou moc. Možná si tak připadala důležitější.“

Zase tolik zbytečných slov. „Kdo, podle poslední platné verze dědí? A kolik?“ Daněk odsekával slova, ventiloval tím narůstající rozladění. Něco, vědomě zatím nepostižitelného, nesedělo.

„Měl bych to nejprve probrat s rodinou. Pochopte, jsou nějaká pravidla…,“ vykrucoval se právník.

„Nesmysl! Dobře víte, že pokud by skutečně šlo o násilnou smrt, jdou všechna pravidla stranou.“ Daňkův tón nepřipouštěl sebemenší odpor.

„Kromě několika drobných odkazů rozdělila svoje jmění mezi děti a snachu rovnoměrně. Částku vám neřeknu, ale půjde o desítky milionů.“ Bílé kamínky znovu zaskřípaly.

„Pro každého? To měla na účtech tolik?“

„Zapomínáte na obrazy.“ Daněk pohybem brady naznačil, aby pokračoval. „V ložnici má velkého Chittusiho, po domě visí plátna od Kavána, Kalvody a Radimského. Taky jeden Schikaneder.“ Když z kriminalistova výrazu zjistil, že mu to nic neříká, vysvětlil: „Xaver sbíral obrazy. Miloval českou krajinářskou školu.“ Nepochopení v policistových očích se nezmenšilo. Doktor Koláček útrpně sevřel rty, než přidal podle něj nadbytečnou informaci: „V poslední aukci u Kodla se obraz od Schikanedera vyšplhal přes šest milionů.“

Daněk tiše hvízdnul. Takže motiv by tu byl. A pořádný. Jestli to tedy skutečně byla vražda. Naklonil se ke Katce, aby jí zadal úkoly.

Chcete si přečíst celou novelu? To máme radost! Napište si o pokračování a my vám rádi celou novelu do 24 hodin pošleme.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená * jsou povinná.