Vražda bez předsudků – ukázka

Prolog

      Kde zase vězí? Proč nejde? Profesor Hlaváček, přednosta kožní kliniky v Mnichově, podupával po prkenném chodníčku vinoucím se nad slatinnými mokřady na konci lázeňského parku.

      „Už to bude, dej mi ještě vteřinku,“ poprosila jeho žena stojící opodál s mobilem u pravého oka. Pokoušela se zachytit pohled na vzdálené rybníky zrcadlící paprsky slunce, které na malý okamžik pronikly nízkými mraky.

     „Maňásku, pojď už. Musím pracovat, jinak nestihnu redakční termín.“

      Marie Hlaváčková měla svou láskyplnou přezdívku ráda. Vypnula telefon a následovala svého muže. Za pětačtyřicet let svého manželství si zvykla, že se všechno točí kolem jeho náročného povolání.

     „Nečekal jsem, že tu bude takový klid.“ Rozhlédl se kolem. Černé tůňky slatinných jezírek pod bezlistými stromy působily v kalném zimním ránu bezútěšně.

     „Je po sezóně, v tuhle dobu sem nejezdí moc lidí.“ Láskyplně ho políbila na vrásčitou tvář. Voněl lehce po santalovém dřevu s nádechem hořkého grepu. Ta vůně ji nikdy nezevšední, stejně jako její muž. Spokojeně se do něj zavěsila. „Přesto se tu leccos děje. Kostlivci se derou ven ze skříní. Nemůžu se zbavit pocitu, že už brzy se stane něco moc špatného.“

      Profesor Hlaváček se zdržel komentáře, neblahé předtuchy měla jeho žena pravidelně. Jako vědec intuici neuznával. Při soustředění na práci mu unikalo, jak často se chmurné předpovědi jeho ženy vyplnily.

     Došli k úzkému můstku přes potok. Musel ho projektovat naprostý neumětel, napadlo Hlaváčka. Můstek v první půli nesmyslně stoupal, aby v druhé mohl prudce klesat.  Zpozorněl. Na druhém břehu ležela žena v černém běžeckém oblečení se žlutou pletenou čepicí na hlavě a obličejem zabořeným do černého bahna.

      „Počkej tady,“ sykl a vrhl se směrem k nehybné postavě. Na strmém můstku však starý muž, oblečený spíše do města než do přírody, uklouzl. Bezmocně se zřítil na mělčinu u břehu. Jen s námahou vstal. Kožené kotníčkové boty se bořily do bahnitého dna, kabát z velbloudí srsti ztěžkl ledovou vodou.

      „Volej sto dvanáct, rychle,“ křikl na svou ženu.

    „Jéžišmarjá! To je Klára Goldsteinová!“ Křečovitě svírala zábradlí můstku, oči hrůzou vytřeštěné. „To je její čepice, potrpí si na žlutou.“

    „Marie, okamžitě volej pomoc. Slyšíš!“ Manželův nezvykle ostrý tón ji probral. Třesoucí se rukou vytáhla mobil z kapsy. Trvalo věčnost, než se jí podařilo vyťukat trojčíslí integrovaného záchranného systému.

PROSBA – napište mi, prosím, do komentáře, zda vás ukázka zaujala. Chtěli byste číst dál?