I.
Ležím v kotci, hlavu složenou na předních a umírám nudou. Vedle pobíhá dobrman Jerry – tři kroky tam a tři zpět, víc jich do prostoru 2×3 metry nenatěsná. Občas zaštěká. Nulová odezva, ostatní psi jen tupě zírají. Taky jsem štěkával, ale to je pár týdnů. Teď už mne pach desítek psů nechává netečným. Do večerní procházky zbývá sedm hodin. Žiju pro dvakrát patnáct minut denně. Na vodítku, po asfaltovém chodníčku podél Vltavy. Na chvilku se potěšit vůní řeky, vyplašit ptáky harašící ve křoví, zamžourat do přímého slunce. Na víc není čas, je nás prostě moc. Menší psy občas vyvenčí laskavý dobrovolník, ale na velké hafany, poznamenané šrámy pouličních bitek, si málokdo troufne.
Někdy se zjeví návštěvník. Od prvního pohledu je jasné, kdo přišel jenom ze zvědavosti a kdo opravdu zvažuje poskytnout nový domov jednomu z nás. Tiskneme se k mříži kotce, vysíláme zoufalé pohledy a žebroníme: „Vezmi si mě! Zachraň, prosím, mě!“ Jen s bernardýnem Broučkem to nehne. Dávno přestal věřit, že existuje spasitel, který má dost sebevědomí a prostředků, aby si vybral obra s devadesáti čísly v kohoutku. Psa, který za rok prožere třicet tisíc.
Vlna vzrušení projede útulkem. Přichází nesourodá dvojice. Hřmotný zaměstnanec v maskáčích doprovází štíhlou padesátnici v tmavomodrém vlněném kabátě. Dusot okovaných křusek doplňuje klapot elegantních lodiček.
„U téhle má šanci tak akorát jorkšír nebo možná bišonek,“ zavrčí Bismarck, kříženec německé dogy s rotvajlerem. S těžkým žuchnutím skládá velké tělo, hlavu odvrácenou od mříže. Dvojice postává u kotců malých plemen, zřízenec monotónním hlasem popisuje historii chovanců, posluchačka odvrací hlavu a občas netrpělivě přešlápne. Ta dáma má jiný vkus, než napovídá její vzhled.
Musím to zkusit. „Oscar de Bouvier, flanderský šlechtic. K vašim službám, milostivá,“ vyštěknu, o hezkých pár tónů výš než obvykle.
Otočí se, zaváhá, pak zamíří ke mně. Rád bych ji přivítal lichotivým bonmotem, ale hrdlem se prodere leda zavrčení. Jen ocas nezradil a freneticky bičuje vzduch.
„Oskar, kříženec flanderského bouviera, asi dva roky starý. Nalezen před třemi měsíci s frakturou pravé zadní. Víc toho o něm nevíme,“ informuje bez nadšení zřízenec a pošilhává zpět k prťavcům. Má dlouholeté zkušenosti a odbočku k mému kotci považuje za ztrátu času.
Křehká dáma přistoupí až k mříži. „Oskare, krasavče,“ zašeptá. Nemůžu uvěřit svému štěstí, když si v jejích porcelánově modrých očích přečtu svoji výhru.
Zřízenec odmyká kotec. „Tak pojď, fešáku, budeš mít novou paničku.“
Vyprovází nás ohlušující štěkot. „Tys to teda chytil! Bude z tebe otylej gaučák. Však uvidíš, Oskare,“ vyštěkne Bismarck.
„Oskáček, pokojovej pejsáček, paniččin mazlíček,“ neodpustí si posměšek Jerry.
Malí psi ňafají, „Co si s tím rabiátem počne? Určitě ho brzo vrátí.“ Mají zlost, správně měla volba padnout na jednoho z nich. Jen Brouček dál leží bez hnutí a vyprovází mě smutným pohledem.
II.
Moje nová paní se jmenuje Dagmar a bydlí na Hradčanech. Sama v malém bytě prosáklém citronovou vůní leštěnky na starožitný nábytek. Během večerní procházky se seznamuji s okolím. Prastaré domy a nepravidelná kamenná dlažba, co studí do pacek. Spím na jedno oko, pronásleduje mě sen, že jsem uvízl v pasti.
Ráno na dvorku potkáváme starou Blažkovou. „Tak jste si pořídila mazlíčka, no jo, člověku je hned líp, když vedle něj dejchá živáček,“ rozkládá a snaží se mě pohladit. „Jak se jmenuješ, pejsánku?“ Zavrčím, nejsem zvyklý, aby na mě někdo sahal.
„No, no! Ty budeš asi pěknej prevít. Dej pac.“
Co si ta ženská myslí? „Jsem aristokrat, žádná cvičená opice,“ cvaknu zuby.
„Ještě si nezvykl,“ loučí se Dáša. V hlase zní lítost, moc dobře jsem se neuvedl.
Petřín, konečně kousek přírody. Nasávám vůně a toužím prozkoumat zarostlá zákoutí, prohnat divoké králíky, co mají doupata pod převislou skalou a zjistit, kam zalezl ježek, co šmejdil ve spadaném listí. U všech psů! Ploužím se vedle Dáši na krátkém vodítku a trpně postávám, když mě představuje jako nejnovější přírůstek do domácnosti. Naštěstí po mně nikdo nechce pac.
Přes nos mě praští pach vysoké. Na Petříně jsou srnky! Instinkt lovce mi zatemní mozek. Vyškubnu Dáše vodítko z ruky a vyrážím. Měl by ses vrátit, tak pohodlné bydlo jen tak nenajdeš, nabádá rozum. Marně. Ta slast, po týdnech v těsném kotci být volný. Volný! Z hrdla se mi vydere vítězný ryk.
III.
„Tos tedy venku moc dlouho nepobyl,“ vítal mě Jerry.
„Copak, nelíbilo se ti tam?“ zaryl Bismarck. „Vypadáš sklesle.“ Mlčím, co bych jim vykládal. Zatracené vodítko. V zahrádkářské kolonii v Ruzyni se zamotalo do ostnatého oplocení. Po dvou dnech mě našli. Napůl tuhého.
„Podělals to, kamaráde,“ zamručel Brouček, „teď seš vepsí.“
„Třeba jí zavolají, třeba si pro mě Dáša přijde,“ špitnu, abych něco řekl. Doopravdy tomu nevěřím.
„A zaplatí čtyři tisíce za odchyt? Ty seš fakt blbec,“ neudržel se Brouček. Kdyby on dostal takovou příležitost…
„Budeš mít v papírech ´nezvládnut majitelem´. To je konečná, ty frajere libovej. Zkazils to i ostatním. Jak teď díky tobě vypadáme?“ Pohrdání v Jerryho hlase mi rozdírá duši.
Přišla hned druhý den. „Oskare, domů!“ zavelela. Když platila mastnou pokutu, brada se jí maličko třásla. Na radu zaměstnanců útulku zakoupila i nový stahovací obojek.
„Bude se vám lépe ovládat, uvidíte,“ povzbuzoval ji vedoucí směny. „Tak hodně štěstí a ty, lumpe, ty se koukej chovat líp.“
IV.
Vydržel jsem to týden. Vzorně cupkat vedle nohy na vodítku. Nepustila mě ani na krok, bála se, že zase uteču. Vlastně se ti vůbec nedivím, Dášo. Začínám tě mít rád, ale co ty víš o svobodě?
Stačilo přitisknout slechy k lebce, zakroutit hlavou a stahovací obojek cinknul o asfaltovou cestičku. Dáša stála s prázdným vodítkem v ruce jako opařená. Pomněnkové oči jí potemněly, pohodila hlavou a škrábala se do příkrého svahu. Bláhová, snad mně nechce hledat? V hustém podrostu nemá šanci. Počkám, až se setmí. Ve tmě se z města vyplížím snadněji.
Pobíhala po cestičkách nahoru a dolů. Volala. Dokonce zastavovala neznámé lidi a vyptávala se na velkého černého psa.
Stmívá se, padá večerní mlha. Vůně mokrého tlejícího listí zesílila. Temný asfalt pěšinek pohlcuje měkké světlo lamp.
„Jdi už domů, Dášo, nastydneš.“ V hrudi mě tlačí balvan lítosti. Přece nevyměníš svobodu za mísu šošovice, okřiknu se.
Čas vyrazit, ale co je to za rámus? Na cestičce pod mým úkrytem nechutný týpek strká do Dáši. Považuje drobnou paní za snadnou kořist. Jenže Dáša není zbabělá, nenechá se oloupit bez odporu. Vagabund se zlobí, nebude se párat s nějakou bábou! Praští Dášu pěstí do tváře.
Tak to ne! Šlechtictví zavazuje. Dámu v nesnázích neopustím. Protivník, bohužel, dobře ví, jak na psa. Chytá mne za uši, mrskne se mnou o zem a zakleká. Příšerná bolest, ale nevzdávám se, chci Dáše poskytnout šanci zmizet.
Dagmar překvapuje podruhé. Neprchá do bezpečí, ale vrhá se na útočníka zezadu. Buší do něj pěstmi, kope špičatou polobotkou. Když se jí podaří přehodit mu kolem krku řemínek kabelky, dopustí se predátor taktické chyby. Instinkt mu velí zvednout ruce a moje špičáky se zaryjí nebezpečně blízko krční tepny.
Sčítáme ztráty. Dášina oteklá tvář. Moje pochroumaná žebra. Utržený řemínek kabelky, potrhaný a zmazaný plášť od Burberryho. Nejvíc Dášu mrzí ten kabát. „Tak ráda jsem ho nosila, měl šmrnc. I když byl ze secondhandu.“ Položím jí hlavu do klína.
„Já vím,“ hladí mne po hlavě. „Patříme k sobě, viď? Byla to láska na první pohled.“
Zaboří tvář do mého kožichu. Naštěstí, jinak bych neskryl rozpaky.
„To víš, že jo,“ zahuhlám. „Jsme smečka. Jeden za oba, oba za jednoho.“
Ač zrozen ke svobodě a v duši nespoutaný dobrodruh, Dášu už neopustím. Uznejte sami – komu z vás se poštěstí mít doma neohroženou Dianu?
Líbila se vám povídka? To máme radost! Napište si o nové povídky. Jakmile budou zveřejněny, pošleme upozornění přímo do vašeho mailu.
Přidat komentář