Jane Austenová nenaplňovala podmínky stanovené Virginií Wolfovou pro úspěšnou tvorbu: žena musí mít peníze a vlastní pokoj, jestliže má psát romány. Austenová pracovnou nikdy nedisponovala, vlastnila jen přenosný psací stolek (my bychom jej nazvali spíše psací podložkou), který dostala od otce ke svým devatenáctým narozeninám. Většinou psala přímo v rodinném salonu, kde ji neustále někdo vyrušoval.
Svou tvorbu skrývala – nejen před služebnictvem, ale i před svými známými a sousedy. Co napsala, sdílela jen s úzkým rodinným kruhem. Žena intelektuálka byla v té době velkou výjimkou a pokud nevedla známý společenský salon, raději se se svými literárními počiny nechlubila.
Austenová psala na papír složený do malých čtverců, když vstoupil někdo cizí, rychle popsaný aršík překryla ruční prací. Dokonce si pochvalovala vrzající domovní dveře – skřípáním včas varovaly před návštěvami. Na veřejnosti nemohla připustit, že by ji přítomnost druhých rušila, ale v soukromí se tím netajila: „Už jsem skutečně netrpělivá, abych mohla psát,“ stěžovala si. „Mám teď k dispozici jen velmi málo klidných chvil, ale už musím začít.“[1]
Psaní se mohla věnovat jen v omezeném čase, ani publikační úspěch a postupně narůstající sláva ji neosvobodily od každodenních domácích povinností. Teprve v posledních letech jejího života jí matka se sestrou vytvořily příznivější podmínky pro tvorbu.
Austenová se nehlásila ani ke svým publikovaným dílům. První román vydaný tiskem podepsala „Od dámy.“ Všechny další uváděla „Od autorky…“. Proč publikovala anonymně? Publikování samotné bylo považováno pro vznešené lidi za poněkud vulgární. Austenové současník, básník Robert Southey napsal mladičké Charlottě Bronteové: „Literatura nemůže být životní zaměstnání ženy, a také nemá být.“ Navíc si Austenová velmi potrpěla na soukromí a určitě ji těšilo, že má svoje tajemství.
Kdyby osud Austenové dopřál alespoň jeden z předpokladů popsaných Wolfovou, možná bychom se mohli těšit z rozsáhlejšího díla než z pouhých šesti románů. Otázkou zůstává, zda by v klidné samotě přepychové pracovny neutrpěla jiskřivost dialogů, charakterokresba neztratila brilanci a neotupilo se ironické vidění světa. Možná, že tyto atributy, zajišťující autorce i po dvou stoletích zájem čtenářů, přivedl k dokonalosti právě ten rušný rodinný salon.
[1] Lucy Worsleyová: Jane Austenová – biografie, Slovart 2018, str. 246
Přidat komentář