Stále trendy J.A.
Úvahami nad tím, proč čtenáři milují Austenové postavy a příběhy, se zabývá od prvního vydání jejího prvního románu kde kdo. S vědomím nebezpečí, že nosím dříví do lesa, sepíšu i ty svoje.
Jak to, že postavy vytvořené před více než dvěma stoletími stále promlouvají k dnešnímu čtenáři? Bez ohledu na věk, pohlaví, zemi původu či sociální vrstvu? Austenová k vykreslení svých postav používá realistické prvky, které nám umožňuji se s nimi ztotožnit. Její postavy kolem sebe stále potkáváme. Možná dnešní John Thorpe místo gigu s jedním koněm prohání vytuněnou fábii a místo cylindru si nasadí basebalovou čepici štítkem dozadu. Ale přesvědčení, že snědl všechnu vtipnou kaši a mnohomluvnost s jakou nás o tom přesvědčuje, se nemění. Jen málokdo z nás nezná alespoň jednoho sebestředného, hloupého a nafoukaného mluvku. Ve svých hrdinech Austenová popisuje nás samotné, navlečené do slušivých empírových rób a kabátců, ale se všemi našimi chybami. Nemáme jí to za zlé, protože nám dává naději – stejně jako její hrdinové se můžeme změnit k lepšímu, můžeme vyrůst.
Zápletky se točí kolem peněz, problémů v rodině a hledání láskyplných partnerských vztahů. Případně o jejich absenci. Píše o věcech, které řešili naši předkové celý svůj život a které tvoří nejpodstatnější součásti i našeho života.
Austenová je stylisticky brilantní, jediné slovo není navíc. Postavy kreslí tenkou linkou, s přesností čínských kreseb. Tam, kde jiní autoři potřebují odstavec, Austenová si vystačí s jedinou větou. Třeba malá špička, pronesená na adresu Bennetovic rodiny – jaká to musela být pro ně rána, když z Merytonu přesídlila posádka. Je v ní v plné šíři obsažen názor ženské části maloměsta. Nebo komentář paní Eltonové k Emmině svatbě: „Bílého saténu co by se za nehet vešlo, krajkový závoj jakbysmet, dojem veškerý žádný! – Selina se podiví, až o tom uslyší.“ (Emma, Svoboda, 1982). Každému je nad slunce jasné, že tahle svatba byla ubohost sama, která nesnese srovnání s jejími vlastními vdavkami.
Neustále nás překvapuje. Nejen při prvním čtení. Když ji čtete podruhé, rozvine se před vámi úplně jiný příběh. Při každém čtení lze najít něco nového, čeho jste si ještě nevšimli – drobný rozdíl, jemnůstku doplňující celkový obraz.
Austenová nás baví. Smějeme se jejím groteskním postavám a nedostižným dialogům, stejně jako se smála autorka, když je tvořila. Vychutnáváme si přesnost ironických šlehů, Austenové stačí jeden tah perem a postava před námi stojí v negližé. Například Harriet se rozplývá nad tím, že pan Elton oslovuje svoji manželku Augusto. Vtipný poukaz na Harrietinu prostomyslnost a nedostatek dobrého vychování (jediné přijatelné oslovení mimo nejužší rodinný kruh bylo paní Eltonová). K popukání je scéna s paní Eltonovou dožadující se práva rozhodovat sama, kdy bude mluvit a kdy bude mlčet, ale vzápětí odepře třem jiným možnost se jakkoli vyjádřit: „…trvám na svém právu posoudit, kdy promluvím a kdy budu držet jazyk za zuby. Přeskočte nás, prosím, pane Churchille. Přeskočte pana E., Knightleyho, Jane a mne. Neumíme říct nic chytrého – ani jeden z nás.“ (Emma, Svoboda, 1982).
Austenové hrdinky jsou krásné, inteligentní, dobře vychované, některé vtipné jiné trošku trvdohlavé. Všechny spojuje jedno – odvaha jít proti proudu. Nejen energická Lizzy a privilegovaná Emma, ale i stydlivá Fanny a mírná Anna trvají na právu být sama sebou, ani pod tlakem se nevzdávají se svých principů a hodnot. Hrdinové jsou mužní v tom nejlepším slova smyslu. I moderní emancipovaná žena touží potkat svého Darcyho, Edwarda Ferrarse nebo pana Knigtleyho. Hledání pana Božského se stalo základní zápletkou bestsellerů chick-lit žánru, ústředním motivem jsou peripetie života ve světě bez Darcyů. Připadne-li nám tento svět nesnesitelný, dopřejeme si únik do poklidu empírových salonů venkovských sídel. Ale ne proto, abychom si odpočinuli od našeho současného světa. Naopak. Hledáme v nich návod na pochopení naší vlastní modernity. Jak jinak si vysvětlit, že Austenová, na rozdíl od jiných velikánů minulosti, stále vyvolává líté spory či nekritický obdiv? Co jiného by mohlo odůvodnit další a další převyprávění jejího kánonu a opakovanou úspěšnou komercializaci?
Přidat komentář