Povídka Dárek

   Advent, čas krátkých dní a dlouhých zimních večerů, nemám rád. Pro lepší polovinu naší smečky je naplněn nudou a nečinností. Dagmar, pod záminkou, že venku panuje psí počasí, zkracuje procházky na úroveň pro vysportovaného flanderského bouviera zcela nedostatečnou. Ač nerad, podezírám Dášu z jisté licoměrnosti. Procházky po namrzlém dláždění hradčanských náměstí a uliček jí údajně nesvědčí. Tomu bych rozuměl, nemá ani perziánový overal ani náhon na všechny čtyři jako já. Je však podivné, že klopýtat ve tmě po týchž kočičích hlavách za zábavou, jí potíže nečiní. A mne mrzce nechává doma samotného.

     Ne, že by se Dáša nikdy nesnažila. Brala mne s sebou na zkoušky pěveckého sboru až do chvíle, kdy mne sbormistr z nacvičování vánočních pastorel vyloučil. Prý témbrem hlasu a frázováním zahanbuji méně zdatné členy tělesa. 

     Podílel jsem se i na přípravách každoročního dobročinného bazaru švédského velvyslanectví, dokud mi kulturní atašé nenasadil psí hlavu. Tvrdí, že modrožluté kombinace květin v truhlících před ambasádou hynou kvůli mně. Jako bych o ně nepečoval od jara do podzimu. Nedostatkem tekutého hnojiva ty kytky rozhodně netrpěly!

    Ani na předvánoční setkání s přítelkyněmi už s Dášou nechodím. A to jen proto, že jsem na alkoholem rozjařenou kamarádku vyštěkl: „Dupej si po vlastním ocase.“ Dáma sebou škubla a polila si zbrusu novou blůzičku červeným vínem. Nenávratně poskvrněná zůstala nejen blůzička, ale i moje reputace. Pes by ode mne kůrku nevzal.

    Nemyslete si, nejsem žádný bolestín. Drobné ústrky beru s nadhledem a mám z nich psinu. Co mne doopravdy trápí, jsou dlouhé zimní večery mezi Mikulášem a Štědrým dnem. Přes den se Dáša zabaví. Pokud někde netrajdá, peče cukroví, uklízí perfektně čistý byt, píše vánoční gratulace a balí dárky. Ale ty večery! Místo, aby mi jako obvykle předčítala z knižní edice Antická knihovna, sedí u stolu a vzdychá. Probírá se pohlednicemi od dcery, světoběžnice Báry. Oči se Dáše rozostří slzou, když pohledem sklouzne pod nazdobený stromeček. Obvykle tam leží balíček, Bářin vánoční dárek pro mámu. Což jistojistě znamená, že na Vánoce k nám nezavítá.  

     Letos byl advent obzvlášť pod psa, protože nejen že nepřijela Barbora, ale nedorazil ani balíček s dárkem. Den před svatvečerem slzela Dáša od samého rána. „Pes po mně neštěkne,“ tvrdila nepravdivě. Štěkám na ni pokaždé, když se opozdí s večeří. Do přehrávače vložila cédéčko s Beethovenovou sonátou cis moll, civěla na prázdnotu pod stromkem a vzdychala, že život je pes. Neurazil jsem se, pochopil jsem, že je zle. Pouštět si Mondscheinsonate  v devět ráno, s tím musím něco udělat! 

     Můj plán byl prostý, letos nadělím Dáše pod stromeček dárek já. Náročný úkol. Dáša je, co se dárků týče, tuze vybíravá. Kdysi jsem jí na práh složil kostičky, které jsem týdny pracně shromažďoval v záhonu růží. Nevoněly jí. Zlobila se, když jsem jí z pobočky městské knihovny donesl brožovaný výtisk Psa baskervillského. Sir Arthur Conan Doyle zřejmě nepatří mezi její oblíbené autory, raději jsem měl chňapnout po Dášeňce.

     Vyrážím hned po ránu. V podloubí našeho domu potkávám smečku Italů. Jsou dva, ale rozvinutí do šířky tak, že tarasí průchod. Zavrčím: „Prryč z cesty. Prronto prresto.“

     „Che brutto cane,“ křičí obézní turistka.

    „Muso nero,“ přidává se její vykrmený společník. Taková urážka! Nejsem sice žádný Rin Tin Tin, ale nadávat mi do ošklivých psů a černých tlam? Musím pomstít pokálenou čest! Ale taky musím sehnat dárek pro Dášu. Co dřív? Těžké rozhodnutí, sedím a drbu se packou za uchem. V tom zpozoruji, že Taliánovi z kapsy svrchníku visí nedbale zastrčená šála. Pokud si počkám, vypadne docela. Posměváček utrpí škodu a mou Dášu zahřeje kašmírová šála na srdci i na krku. Jen počkej, makaróne. Cave canem! Pozor na psa, jak říkáme my latiníci.

     Vytrvale stopuji dvojici kochající se pamětihodnostmi Malé Strany. Je to utrpení, stále někde postávám a hladově zírám, co všechno do sebe dokáží nasoukat. Těch svařáků, punčů, grogů, klobás a trdelníků. Divím se, že z toho ti dva nepraskli. Kožich mám mokrý, packy mne bolí, v žaludku kručí a šála visí z kapsy dál. Ne a ne se pustit. K večeru se uondaní Italové vlečou po Karlově mostě. Stmívá se, ztrácím naději. Na konci mostu nasednou do tramvaje a zmizí.

     Blesk fotoaparátu osvítí sochu světce se dvěma anděly. Svatý František Serafínský! Domine z Assisi, bratříčku můj, smiluj se! Podělím se s tebou o tlusté od šunky, co mi schovává řeznice. Vzdám se i křupavých kůžiček z kachny, ať už Quintus Horatius Flaccus tvrdí o psech a mastných kůžích cokoli. Zázrak! Šála tiše padá na mokrou dlažbu. Tlouštíci nevšímavě klopýtají dál.

     „Děkuji, bratříčku.“ Se šálou v tlamě pádím potemnělými ulicemi domů. Otvírá mi uplakaná Dáša.  

     „Kdes byl, ty mizero,“ vítá mne zhurta, ale už si kleká a boří tvář do mého kožichu. Šálou je Dáša unešená. „Nejlepší vánoční dárek,“ šeptá mi do uší. „Nic se ti nestalo“.    

     Když v lednu zavítáte na Hradčany, určitě se potkáme. Dívejte se po dámě s černým švihákem na vodítku a s kašmírovou šálou kolem krku. Dny jsou stále ještě krátké a zimní večery protivně dlouhé. Počasí, že psa bys nevyhnal. Přesto jsme venku dlouhé hodiny, nedostatkem pohybu teď rozhodně netrpím. Od prvního ledna, kdy si Dáša stoupla na váhu.

Líbila se vám povídka? To máme radost! Napište si o nové povídky. Jakmile budou zveřejněny, pošleme vám upozornění přímo do vašeho mailu.