Vyzvání k tanci
Dneska to vyjde. Napínám zádové svaly a přitahuji bradu k důlku mezi klíčními kostmi. Za pár minut dokončím, co v hlavě dlouhé týdny přemílám a přežvykuji, konečně spolykám tu nechutnou kaši. Přivírám oči a uvolňuji čelist, nechci, aby mě prozradily. Digitální hodiny nad vchodem do budovy ukazují 14.37.
„Zasranej vítr.“ Lapiduch Bóďa cloumá vozíkem, až moje pravá noha sklouzne a škrtá o mokrý asfalt pěšinky. Nedá se říct, že by s ní zacházel jemně, když ji vrací na podpěru. Je mi to jedno, od pasu dolů nic necítím a kretén, co nenávidí kriply, mě nemůže rozházet. Za pět peněz nám musí posluhovat, protože s nedokončenou devítkou a pokřiveným přístupem k práci nenajde široko daleko žádnej flek.
„Na cigára,“ podávám Bóďovi obligátní stovku. „Pojedu napřed,“ křiknu do jeho úzkých zad. Mám aspoň hodinu času, dvakrát víc, než potřebuji, moje schůzka je naplánovaná na 15.07. Přesně.
⁕⁕⁕
Porotci se naklánějí vpřed, nesnaží se zastírat, jak pekelně se soustředí. Rozhodování nebude snadné – výkony tanečních párů ve finále jsou vyrovnané, rozhodne poslední tanec. Tango argentino. Beautiful tango. Moje tango. Zatínám nehty do dlaní, představuji si okamžik triumfu. Zúročím roky dřiny a odříkání. Ukážu mu, všem ukážu!
Antonín, lídr konkurenčního páru, sebevědomě vstupuje do prostoru své partnerky, mistrovsky kreslí po zemi svou touhu. Tango jako vilná myšlenka, kterou lze zatančit. Sleduji jednotlivé figury: náročná kombinace, dokonalé provedení. Světla v sále se rozmlžují do barevných skvrn. Sakra, koncentruj se! Nemysli na to, že tebe tak divoce a neúprosně nikdy nechtěl. Úkosem pohlédnu na svého partnera. Koloušek Petr strnule zírá na parket, rostoucí nervozitu prozrazuje záškub prstů ve střevících se semišovou podrážkou. Stisknu mu ruku, zvlhlou a bez života. Dnes neuděláš chybu, dneska ne!
Opakovaný potlesk, upravená skladba Astora Piazzoly zrychluje k závěru. Při efektním zadním pohybu mimo osu se Táňa setinkou vteřiny netrefí do Antonínova rytmu. Pár na okamžik ztrácí vybroušené souznění, diváci sice nic nepostřehnou, ale ostřílení porotci spolehlivě škrtají body. Při další Tánině nepřesnosti Antonínovi ztuhne čelist. Jak důvěrně tohle gesto znám, budeš pykat, kamarádko! Plamen vítězoslávy mi zapaluje tváře.
⁕⁕⁕
Navzdory silnému protivětru jsem nahoře. Ještě před měsícem jsem si mohla o tom, že se vlastními silami dostanu na pěší můstek nad železniční tratí, nechat zdát. Svaly se zocelily. Skvělé – milonguera s hadrovejma nohama, za to s vypracovanými bicepsy! Rychlý pohled, mezera je na svém místě, díky mizernému počasí s opravou zábradlí příliš nepokročili. Červenobílou výstražnou pásku rozerval vítr, její zbytky zplihle visí z kovových sloupků po stranách.
Zkontroluji hodinky – 14.52, dobrý čas. Stačím zlidnit tep, žádnej spasmus mi mou poslední figuru nezhatí. Za patnáct minut přestanu myslet. Na mámu s rakovinou jícnu, za kterou jsem neměla čas zajít. Tančila jsem. Na ségru, která to vzala na sebe a vydržela až do konce. Aby zůstala sama, protože její milej na tu hrůzu neměl koule. Zatímco já do nekonečna pilovala choreografii. Na sliby, že jim všechno vynahradím, jen co Antonínovi vecpu do chřtánu, že opustit mě ve vztahu i na parketu byla kardinální chyba. Jeho chyba!
Tělem, tedy tím zbytkem těla, co ještě něco cítí, projíždí křeč. Dýchej! Až se vlak objeví v zatáčce, máš přesně dvě a půl vteřiny, abys překonala nízký obrubník. Radši počítej jen se dvěma, ať neskončíš na lokomotivě jako nějakej trapnej packal.
⁕⁕⁕
Hluboký nádech a výdech, poslední pohled z očí do očí a už s Petrem plyneme po parketu. Jedno tělo, ne nadarmo se tangovému držení říká sine luz – bez světla, ostré reflektory mezi námi neprotlačí jediný paprsek. Zadní osmička, vysoký výkop, ve kterém moje noha letí směrem do strany a prudce se zalomí u kolena stojné nohy. Dokonalá souhra umocněná mou obsesí zvítězit. Nabitý sál nás sleduje a snad ani nedýchá. Koutkem oka zachytím nepatrné přikývnutí předsedy poroty. Mám je, dostala jsem je! Vykouzlím povzbudivý úsměv, je to dobré, koloušku, vydrž! Petr ztuhne – jako by spatřil tvář Medúzy. V prajednoduchém prvku vypadne z rytmu, klopýtne, zmešká nástup. Sálem to zahučí, kouzlo je zlomeno.
⁕⁕⁕
Soustřeď se, zapomeň na Antonínův vítězoslavný a Tánin útrpný pohled. Vymaž si z paměti Petrovy vyděšené oči. Pohřbi ten bláznivý pokus předělat bezstarostného tanečníka salsy na tanguera!
Je 15.02, ještě pět minut. Kdybych nebyla zbabělá, vrhnu se na koleje hned. Vlak se vyřítí ze zatáčky, strojvedoucí nemá sebemenší šanci zastavit. Ale nedokážu risknout, že hned neumřu, že jen ještě víc zmrzačím svý dobitý tělo. Při pomyšlení na další bolest se mi zatočí hlava. Dýchej!
Všem se uleví, až tu nebudu. Ségře, té svaté Tereze ochotné se stále znovu a dokola obětovat. Personálu rehabilitačního ústavu, zbaví se obtížné a nevděčné pacientky. Primář možná bude mít nějaké opletačky, ale patří mu to, neměl objevit prášky na spaní, co jsem si schovávala v květináči s přelitou azalkou. A jeden dobrý skutek navrch – toho hajzla Bóďu konečně vyrazí.
⁕⁕⁕
Oči za černými brýlemi, ruce zaklesnuté na volantu, pedál plynu téměř na doraz. Příliš rychle vzhledem k provozu, stavu vozovky a viditelnosti. Jako by se dalo ujet před dotírajícími myšlenkami.
„Vystřídám tě, nechceš?“ Nestojí mi ani za pohled. Maminčin mazánek, zhejčkanej jedináček. Usměvavý pohodář, radující se ze života. O nic přece nejde, ne? Paradoxně jediné, co si z něj dokážu vybavit je otrávený výraz, jak se mihl ve zpětném zrcátku.
Z auta nás hasiči museli vystříhat. Petr zraněním podlehl během převozu do nemocnice. Po týdnech strávených v umělém spánku mi řekli pravdu – přetržená mícha, nevratné ochrnutí půlky těla. Už nikdy nebudu chodit, navždy zůstanu s vývodem.
⁕⁕⁕
Dvě minuty. Kolečka vozíku směřuji na obrubník, stačí pořádně zabrat a je bude všem. Mrznou mi prsty přisáté k ocelovému kruhu, kterým roztáčím kola vozíku. Aspoň se mi nepotí dlaně, úchop zůstává pevný.
Cuknu sebou, levou ruku nečekaně olízne teplý jazyk. Kde ses tu vzal, čokle prašivej? Strne, sleduje mě upřeným pohledem. Zaškaredím se na něj, nech si svůj psí pohled, huš, padej pryč! Uskočí, s prudkými pohyby má zkušenosti. V bezpečné vzdálenosti skloní hlavu na stranu, nakrčí záhyby kůže nad očima. Perfektní cabeceo, dokonalé vyzvání k tanci.
Zmiz, nestojím o tebe, už jsem si partnera zvolila. Očima fixuju kolejnice, s úlevou zjišťuju se, že se v zatáčce trošinku sbíhají. Svět se obrátil naruby, ale optické klamy dosud platí.
O jízdním řádu se totéž říct nedá. Je 15.10, můj vlak nikde. K prochladlé pravačce se znovu přitiskne chlupatá hlava. Pomaloučku, váhavě. Přestože je zmáčená, hřeje. Bezmyšlenkovitě zajedu rukou za ucho zjizvené pouličními bitkami, slastné chvění psího těla se přeleje do konečků mých prstů. Ne, tohle už nechci, ucuknu. Do prdele, kde vězí můj popravčí?
„Hedviko!“ Prostovlasý primář v naštorc zapnutém zimníku přes bílej mundůr divoce máchá rukama. Tvář, co mě věčně dožírala nadřazeným klidem, má zrůzněnou. „Přijela tvoje sestra!“
Cože? Copak jsem na ni naposledy nebyla dost hnusná? Aby konečně pochopila, jak jsem toxická? V dopise na rozloučenou si přečte, že už nikomu nemůžu prospět a nesmím zkazit další život. A už vůbec ne mý milovaný sestřičce, jedinýmu člověku, kterýho si vážím. Ten vzkaz ještě nedostala, čeká na ni v zásuvce plechového nočního stolku.
Primář se kvapem blíží, za zády slyším přerývavé sípání. Úprk do kopce mu v jeho věku nesvědčí. Pes se poplašeně zavrtává mezi moje bezvládné nohy. Skláním se k němu, nechci čelit výčitkám, co nevyhnutelně přijdou. Tisknu se k chlupaté hlavě. Dotek čelo na čelo. Myslela jsem si, že už nikdy, nikdy, nikdy.
Zvedám psa na klín, je lehoučký, kostřička potažená kůží. Páchne rybinou, bůhví, v čem se vyválel. Olízne mi tvář, v očích neotřesitelnou důvěru – zachráníš mě a já tě budu milovat. Bez podmínek.
Ba ne, můj milý, zavrtím hlavou, jednu sis stanovil. Tu nejtěžší. Za zatáčkou zapíská vlak. Maminko! Terko! Promiňte!
Přidat komentář