Marta pomaloučku projíždí frekvenční pásma rádijka na baterie. Jediné, co z něj v uplynulých třech hodinách vyloudila, byl šum a praskání. Ne, že by poslední zachycené zprávy dávaly nějakou naději. Civilizace se ukázala být mnohem křehčí, než kam si Marta dovolila zabloudit i v těch nejtemnějších představách.
Potřásá nakrátko ostříhanou prošedivělou hlavou, žilnaté ruce složené na desce bílého psacího stolu sebou trhaně zamelou. Nemá smysl dál čekat, zásoba pitné vody jí vydrží sotva dva dni. Osmačtyřicet hodin, které potřebuje, aby došla do určeného cíle. Když všechno půjde podle plánu, když ji stárnoucí tělo a navzdory všemu snažení upadající kondice nezradí. Proč se svět musel zbláznit teď, na stará kolena?
„Nehořekuj,“ okřikne se. Sebedisciplína slábne, čím dál častěji musí k ovládnutí neposlušných myšlenek mluvit nahlas. Zkontroluje mapu s vyznačenou cestou. Pětačtyřicet kilometrů z města na chatu v lesích. V dobách, kdy si svět kolem ní bezstarostně užíval, tam schraňovala zásoby. Trvanlivé potraviny, filtry na vodu, sirky, svíčky, nářadí a semínka. Přesně podle knihy Ruka noci podaná, bible všech českých prepperů.
„Kdyby něco, sejdeme se na chatě,“ říkávala své dospělé dceři. Olga se jen smála, máma zase blázní. Co by se tak mohlo stát? Za peníze, které si díky prvotřídnímu vzdělání vydělává, si jako zabezpečený londýnský single může koupit cokoliv.
Sejdeme se, Olga to nějak dokáže. Zázraky se stávají. Marta utahuje šněrování pohorek, z věšáku bere goretexovou bundu. Na záda hodí batoh se špičkovým vybavením na přežití ve volné přírodě. Uspokojení nad vlastní prozíravostí na chvilku přehluší dotírající obavy. Potichu zaklapne dveře bytu, i když v této části domu žije sama, obklopená investičními byty, které se jejich movití majitelé neobtěžovali pronajmout. Přes zadní dvůr vyklouzne na ulici, všude ticho a tma. Se sklopenou hlavou proběhne kolem roztříštěných výloh obchodů na náměstí. Rabující bandy už naštěstí zmizely do lukrativnějších lokalit. Neobydlený skanzen historického jádra mnoho kořisti nenabízí. Pokud se Marta proplete navazující průmyslovou čtvrtí a vyhne se zataraseným mostům, kde ozbrojené bojůvky vybírají „mýtné“, má slušnou šanci dostat se do volné krajiny.
⁕⁕⁕
Po dvou dnech a dvou nocích na cestě se dostaví vyčerpání, přes vyšlápnuté boty má Marta nohy, nezvyklé celodenní chůzi terénem, rozedřené do krve. Mnohokrát si musela zajít, ale naštěstí je už blízko, krajinu kolem sebe důvěrně zná, zbývá pár kilometrů po opuštěných lesních cestách.
Chata stojí na svém místě, mírumilovně tone v šikmých paprscích březnového slunce, v tabulích oken se odráží řídký les, za kterým probleskuje hladina řeky. Koruny vysokých borovic se klátí ve větru, ale na mýtině panuje bezvětří. Slunečním teplem změklá pryskyřice voní, nad hlavou Marta slyší kulometnou palbu strakapouda. Martin poslední ráj na zemi, jak tohle místo v nadsázce nazývá, se nezhroutil. Žena nedočkavě shazuje batoh i najednou příliš teplou bundu, z kapsy vyloví klíče. Zbytečně, do dveří stačí zlehka strčit. Veřeje i okolí zámku jsou poškozené.
„Bože, to ne!“ Martin výkřik pročísne lesní ticho, strakapoud přestane bušit, z křoví před chatou vyletí poplašená koňadra. Marta se vrhne dovnitř, stačí jediný pohled do spíže – totálně vypleněná. Dokořán otevřená skříň v přilehlé ložničce žaluje: sebrali ti všechno. Nevěřící oči skenují místnosti. Nic. Jen pod stolkem splývá s hadrovým koberečkem pestrobarevný reklamní pytlíček granulí pro psa. Bůhví, kde se na poličkách po Argově smrti schovával.
Dvířka ve vratech do dvora myslivny jsou zamčená, Marta marně lomcuje klikou. Srdce jako by se zastavilo, zatímco svět se roztočil. Marta musí zavřít oči a opřít se o kamenný sloupek. Odešli? Odsuď? Kam? Po chvíli zformuluje myšlenku: Zkusí to zezadu, kde hájovnu od okolního světa odděluje jen plaňkový plot.
Prásk! Výstřel z kulovnice Marta pozná, ne nadarmo chodívala s mužem na čekanou. Instinktivně se vrhne na zem, zapadne za sestříhané bobkovišně lemující zadní hranici zahrady. Co se tu, sakra, děje? Opatrně vykukuje skrz stálezelené keříky. Stavení, které tak důvěrně zná, vypadá nepřístupně a cize, okna v zadním traktu oslepla natlučenými prkny.
V úzkých dveřích se pomalu objeví známá mužská postava s puškou v ruce.
„Radku, nestřílej! To jsem já!“ Martin hlas zní podivně přiškrceně, přestože právě našla svoje nejstarší a nejlepší přátele. Radek Vondráček studoval s jejím mužem na lesnické fakultě a minulých čtyřicet let se nepřestali přátelit. I když Martin manžel dal přednost kariéře na ministerstvu a Radek zůstal věrný lesu. To on jim dal tip, že se prodává lesní roubenka. Navštěvovali se, podnikali společné výlety. Bezdětní Vondráčkovi se v jejich Olze přímo viděli, zvláště Radek jí úplně otročil. Po smrti partnera a Olžině přesídlení do ciziny zůstali Vondráčkovi Martinou hlavní oporou. „Radkůů! To jsem já, Marta! Marta Brázdilová!“
Prásk! Prásk! Marta ryje nosem v uschlé trávě. Nechápe, co se děje, ale kupodivu ani nepanikaří. Radek je prostě vystresovaný, nepoznal ji. Zkusí to znovu, když zvedne ruce nad hlavu… z kapesníku by mohla vyrobit bílou vlajku…
Zrak jí mimoděk sklouzne na prádelní šňůru nataženou mezi domem a kolnou, někdo přes ni přehodil dva péřové spacáky, aby se vyvětraly na slunci. Zelený s hnědým vnitřkem a oranžový s modrou podšívkou a s modrou záplatou u zapínání, kterou Marta před pár lety sama našívala. „Naše spacáky,“ zajíkne se.
„Kdo to je?“ ozve se ze zabedněného okna. „Neplýtvej municí, na většinu z nich stačí sekera.“ Hlas ženy je Martě povědomý, ale adrenalinem zaplavený mozek odmítá vydat jakoukoli asociaci. Ze dvou stresových reakcí zvolí útěk, bez ohledu na následky.
Marta sedí na schodech chaty a nastavuje tvář slábnoucím paprskům zapadajícího slunce. Za chvíli padne na mýtinu stín a s ním přijde chlad a v noci díky vyjasnění mráz. V malém ešusu rozmíchává poslední pytlíček instantní kávy. Jde to ztuha, směs je jenom mírně teplá, palivo v přenosném vařiči došlo dávno předtím, než voda začala vřít. Z batohu vytahuje proteinovou tyčinku a dva stříbrné blistry se Stilnoxem. Bude čtyřicítka stačit?
Ruce má ledové, přestože je zachumlaná v kvalitním spacáku, který ji tak dobře sloužil za nocí na cestě z města. Teď nepomáhá, strašlivou dírou v srdci odtéká vše, co by Martu mohlo zahřát – už si nedokáže nalhávat, že ten ženský hlas nepoznala. Olgo! Co se to s tebou stalo?
Pomalu vymačkává prášky z hliníkové fólie a kupí je talíři do menších hromádek. Spolyká je co nejrychleji, chce to jen pořádně zapít. Jenže láhev na vodu je prázdná, ještě jednou musí k řece.
Vítr se k večeru utišil, po hladině bez jediné vlnky plují růžovofialová oblaka. Červánky, zítra bude zase větrno. To tě nemusí zajímat. Rána už nedožiješ.
Koutkem oka zachytí pohyb. Po kamenitém břehu kulhá malý, žemlově béžový psík s bílými punčoškami na všech čtyřech. Špinavý a pohublý, v očích ostražitost. Marta vztáhne ruku, trvá mučivě dlouho, než se podvraťák přišourá, a není to jen kvůli pochroumané tlapce.
Misku granulí s vodou pes zhltne neuvěřitelně rychle. Marta ho přitáhne k sobě na postel, stulí se jí v náručí a konejšivě hřeje. Venku se šeří, oknem s odtaženou záclonkou je vidět, jak na severu vychází jasná hvězda. Marta zapije první dávku, trochu se přitom zakucká. Druhá jde lépe, po krátké pauze zvládne i třetí a čtvrtou. Zavře oči, protáhne nohy. Bylo to dobrý život, nevyčítej si. Dělala jsi, co si mohla. Děti prostě jsou sázka do loterie. Zpod těžknoucích víček se vyderou slzy. Začíná pravidelně oddechovat.
⁕⁕⁕
Marta rozespale mrká. Jak to, že žije? Ohromeně se rozhlíží po ložnici pražského bytu zalité ostrým ranním světlem. Zase zapomněla stáhnout roletu. Pod damaškovým polštářem cosi tlačí, vyhrabe huňatého medvídka, kterého Olga dostala v době, kdy na plyšáky už byla velká. Skleněné oko hračky hledí na Martu vyčítavě. „Nech toho, dyť já vím,“ odstrčí ho od sebe. Hlavu má podivně prázdnou, jako vždycky, když se mizerně vyspí. Kontroluje lékovku. Proboha, kolik si těch prášků na spaní nakonec vzala?
Pod dojmem snu je teplá sprcha nesamozřejmým luxusem. Vřelá, třemi kostkami oslazená káva chutná božsky.
Olga zvedne telefon na druhé zazvonění. „Teď nemůžu, mami, za chvíli mám on-line míting. Ozvu se ti, ale nejspíš až v sobotu.“ Dcera zní podrážděně, jako vždycky, když Marta zavolá v pracovní době. Dnes se Marta nelituje, je ráda, že pozice vykolíkované na rodinné frontě, ač nejsou ideální, drží.
Sedá si k počítači, do vyhledávače zadá heslo psí útulek. Kliká na odkazy, během chvilky jí počítač nabídne k adopci žemlově béžového pejska s bílou pravou přední. Je pět let starý a jmenuje se Ríša. Marta si poznamenává kontakt. Zamyšleně vstává, jde do předsíně a otvírá skříň. Z perfektně sbaleného evakuačního batohu vyndá sekerku a potěžká ji. Vrací se k počítači a s mírně pobaveným úsměvem vyťuká nové zadání – kalašnikov.
Přidat komentář